Den Naděje v Lese Vzpomínek vznikl v roce 2016 díky několika okolnostem. První je moje osobní zkušenost se ztrátou syna. Můj syn Marek zemřel 4 měsíce po porodu na vývojovou vadu plic, byl to prvorozený syn, na kterého jsem 5 let čekala – ta zkušenost poznamenala můj život naprosto zásadně a já jsem se rozhodla, že chci být aktivní v procesu truchlení. Aktivní ve smyslu otevřít se tomu a hledat cesty, jakým způsobem to lze uchopit, abych našla pro sebe ten nejvíc hojivý. Inspirovala jsem se v zahraničí a moc mě nadchl nápad Australanky CarlyMarie (www.carlymarieprojectheal.com ), která tvoří krásné vlajky pro svého zesnulého syna a zve k podobnému rituálu další rodiče po celém světě. Když jsem ukládala se svou rodinou Markův popel v Lese Vzpomínek, zmínila jsem se o té inspiraci Blance Dobešové, správkyni Lesa Vzpomínek. Navrhla mi zrealizovat Den Naděje právě v jejich Lese. Pak jsem se díky Blance setkala ještě s Lucií Lebduškovou a vše začalo nabývat reálné podoby. Nakonec se ke spolupráci za Les Vzpomínek přidala také Alžběta Slavík Živá, která s velkou trpělivostí a laskavostí celý projekt podporuje. Setkání s těmito ženami byly další zásadní okolnosti, díky kterým se konají setkání v Den Naděje.
Další důvod proč se Den Naděje koná je potřeba do veřejného prostoru přivést možnost kultivovat vztah ke smrti a hlavně komunikaci o ní. Možná je to naivní představa, ale bylo by fajn, kdybychom uměli doopravdy reagovat soucitně – ne lítostivě ani odvedením řeči jinam či poukázáním na to, že přece svítí slunce, tak proč truchlit. Prostě třeba jen přiznat, že neumíme o smrti mluvit, že vidíme a vnímáme smutek a žal druhého, že nám samotným je v tom těžko….zvlášť když zemře dítě, nebo nenarozené miminko.